Cestou domů jsem chytla

nikotinového démona
mával na mě ze zastávky
a já mu zamávala nazpět
- zapalovačem před nosem.

Démon se uchechtl
a výpary z jeho
ohnivého srdce mi načechraly vlasy
a spálily můj ret
- od té doby jsme si patřili

Démon měl hořké rty
a jeho tvář se rozplývala
po zácloně slunce
Věnoval mi polibek
- ústa plná popela

Něha naší lásky splynula
s jeho kouřovými vlasy
Vydechla jsem s rozkoší
dehet a podobná smilstva
- a dráždila démona nedopalkem

Sbohem, říkám, tak zase někdy
A kráčím pryč ze světa
modrošedého dýmu
Avšak smradlavá duše démonova
- poslušně kráčí za mnou na vodítku.

Jsem posedlá cizími úspěchy. Přála bych si dokázat tolik věcí, ale nenecházím v sobě ani ždibec odhodlání tak učinit. Občas strávím celé dny u počítače a s melancholickým úsměvem sleduju, jak jiní lidé dokazují to, že bych chtěla dokázat já. Koukám na videa o lidech, kteří se dokázali sami naučit japonsky a užívám si ty jejich štěstím naplněné úsměvy, ve kterých se skrývá zasloužená hrdost na ně samé. Poslouchám jak toho dosáhli, ale nikdy je nenásleduji. Stokrát vyhledám noty na své milované písně, ale přitom se už roky nemám k tomu dát znovu housle pod bradu a začít odznova jako malý capart se základními prstoklady. Fascinuji se cizími malbami, ale neispiruje mě to vytvořit své vlastní. Více čtu cizí deníky než píši své vlastní. Pročítám si archivy cizích blogů, z nichž se každý měsíc sypou desítky článků a přeji si, abych tu po sobě taky něco takto nechala. Abych dokázala vytvořit svůj prostor, kam se lidé budou vracet, protože jim mám co nabídnout. Abych dokázala být člověkem, který má vůbec důvod psát blog. A závidím tolika lidem ten kousek virtuálního prostoru, kterými se prezentují. Závidím recenzantům spolupráce s nakladatelství. Závidím lidem, co nezahodili svůj spisovatelský talent pod lenost. Závidím tak moc. Jsem neschopná realizovat své sny. Potřebuju něco tvořit. Ale jakoby mé umělecké střevo bylo zavázané na uzel. Nebo jako bych si ho zauzlovala sama, abych se s ním nemusela srát. To by totiž bylo moc práce...

Když se zamyslím, většina věcí, kterou děláme, je vlastně hloupá a mnohdy bezúčelná. Kdybych měla přemýšlet čistě racionálně, chladně a logicky, všechny tyhle malicherné lidské návyky bych vystřihla a už nikdy znovu nepoužila a cítila se naráz jaksi... bezchybně? Zní to snadně a tak nelidsky dokonale, až roboticky. Mluvím o zažitých lidských zvyklostech a rituálech, které děláme denodenně, ale ve skutečnosti opakujeme, aniž by přinesly ovoce. Proč? Protože se to tak prostě dělá. Protože jsme jen bytosti, které opakují, co se kdysi naučily. Mluvím o omluvách, které nemohou nic napravit. Mluvím o lítosti, která se od nás mnohdy požaduje, ale v jádru je k ničemu. Mluvím o slibech a předsevzetích, která nikdy(?) nevyplníme. A čím více nad tím přemýšlím, docházím k tomu, že tahle bezúčelnost nás jaksi naplňuje a nemůžeme bez ní fungovat. Že kdybych tohle vše ze sebe vystřihla a používala v chování i mluvě jen věci, které mají význam a které mohou opravdu něco změnit, vyrvala bych ze sebe jakousi citelnost a zdravou naivitu. Zabila bych v sobě kus člověka, kterým bezesporu jsem a vždy chci zůstat.