Absolutní nula, absolutní nespokojenost.

8. ledna 2018 v 22:11 | Peprmintka |  Myšlenky
Jsem posedlá cizími úspěchy. Přála bych si dokázat tolik věcí, ale nenecházím v sobě ani ždibec odhodlání tak učinit. Občas strávím celé dny u počítače a s melancholickým úsměvem sleduju, jak jiní lidé dokazují to, že bych chtěla dokázat já. Koukám na videa o lidech, kteří se dokázali sami naučit japonsky a užívám si ty jejich štěstím naplněné úsměvy, ve kterých se skrývá zasloužená hrdost na ně samé. Poslouchám jak toho dosáhli, ale nikdy je nenásleduji. Stokrát vyhledám noty na své milované písně, ale přitom se už roky nemám k tomu dát znovu housle pod bradu a začít odznova jako malý capart se základními prstoklady. Fascinuji se cizími malbami, ale neispiruje mě to vytvořit své vlastní. Více čtu cizí deníky než píši své vlastní. Pročítám si archivy cizích blogů, z nichž se každý měsíc sypou desítky článků a přeji si, abych tu po sobě taky něco takto nechala. Abych dokázala vytvořit svůj prostor, kam se lidé budou vracet, protože jim mám co nabídnout. Abych dokázala být člověkem, který má vůbec důvod psát blog. A závidím tolika lidem ten kousek virtuálního prostoru, kterými se prezentují. Závidím recenzantům spolupráce s nakladatelství. Závidím lidem, co nezahodili svůj spisovatelský talent pod lenost. Závidím tak moc. Jsem neschopná realizovat své sny. Potřebuju něco tvořit. Ale jakoby mé umělecké střevo bylo zavázané na uzel. Nebo jako bych si ho zauzlovala sama, abych se s ním nemusela srát. To by totiž bylo moc práce...


Když o sobě veřejně řeknete, že jste k ničemu, obvykle je to alarm pro všechny řiťolíbaly, kteří se naráz okolo natěsnají jako milující pijavice a začnou vás krvelačně přesvědčovat o opaku. Jako by konstruktivně (ač ostře) skritizovat byl hrdelních zločin. Proč tohle nemůžu konstatovat jako holý, sebedestrukcí nezabarvený fakt? Jsem k ničemu. Momentálně. Jsem. K ničemu. Došla jsem k tomu, když jsem si v posledních dnech zrekapitulovala, co se svým životem vlastně dělám. A došla jsem... k ničemu. Nedělám nic, kromě různých forem zabíjení času. Nedělám nic aktivního, konstruktivního, užitečného, ani (psychicky či fyzicky) namáhavého. Flákám školu, většina věcí okolo mi tu leží bez ladu a skladu a především bez použití. Tak strašně se za sebe stydím. Nechci se litovat k slzám. Chci se kritizovat k odhodlání. Fakt, že žiju, není žádný úspěch. Žít umí každý. Naložit s životem...?
Celý život mi lidi říkají, že jsem talentovaná, jiná, zajímavá, vyspělá, inteligentní, intelektuální, intenevímcoještě. Pár z nich mi to tlousklo do hlavy tak náruživě, že jsem se místy cítila jako velkolepé ztělesnění úžasnosti z jiné planety. A já sama jim to strašně dlouho žrala. Chtěla jsem věřit, že jsem něco víc. Že jsem víc sama o sobě, přirozeně, bez nějakého úsilí.Tohle funguje možná v obdoví, kdy se ještě hraje na věk. Na pubertální dobu, kdy vás dospělí můžou srovnávat s vašimi staršími vrstevníky a říkat, jak jste oproti nim jinde. Pak vám skončí pubertální deadline, buch a jste jedna malá sardinka v oceánu plném žraloků. Jako dospělí už naráz tak jedineční nejste. Najednou jste nic. Jste absolutní nula. A nějaký přirozený intelekt vám prostě nestačí. Pokud ti lidi měli alespoň trochu pravdu, tak jsem svůj potenciál naprosto utopila. Fakt je, že přirozeně jsem prostě jen nevypracované hovno. Jen kus tvárné hmoty, ze které nebylo nic vytvořeno.

Neříkám o sobě, že jsem nula protože že nemám ráda, nebo abych si ublížila. Říkám to o sobě právě proto, že se ráda mám a chci si pomoct. Ne všechna negativní slova existují, aby ublížila. Minimálně jednou v životě by měla přijít chvíle, kdy si je sami sobě řekneme, bez známky sebenenávisti a lítosti. A moje chvíle nejspíše nastala právě teď. Jsem absolutní nula. A jsem s tím absolutně nespokojená. A absolutně rozhodnutá to změnit.

,,Yeah it's just a matter of time, honey,
it's just a matter of time..."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 8. ledna 2018 v 23:22 | Reagovat

S dovolením nominuji do výběru, protože znám více demotivovaných lidí jako ty a je to škoda. Snad se konečně nakopneš a začneš žít! :-)

2 pivonenialkohol pivonenialkohol | 8. ledna 2018 v 23:32 | Reagovat

Děvče měla by sis začít věřit nebo začít chlastat

3 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 9. ledna 2018 v 9:07 | Reagovat

Znám to a chtěla jsem psát velmi podobný příspěvek. Před pár lety jsem u psychologa horkotěžko vydolovala jedinou svou pozitivní vlastnost či dovednost. A sice, že umím lyžovat. Dnes vím, že jich je mnohem víc a ty ostatní se prostě učím za pochodu. Když jsem sebevědomí nezískala v dětství, buduju ho postupně az teď.A jde to. Držím i Vám palce.

4 Kocomour Kocomour | Web | 9. ledna 2018 v 14:22 | Reagovat

Přijde mi, že si procházím tím stejným nebo alespoň něčím hodně podobným (akorát asi nejsem schopná to takhle úžasně formulovat do slov).
Šla jsem na výšku plná víry v sama sebe a své schopnosti (protože do mě okolí nahustilo něco podobnýho, co hustí do tebe) a ejhle - ta informatika na mě byla opravdu příliš. Cítila jsem se naprosto hrozně, jako bych byla člověk navíc, co jen zabírá místo, jako bych jen ,,přežívala", a ne žila. Prostě člověk na špatným místě.
Radši jsem z té školy odešla, protože upřímně nevím, kam až by to zašlo. Začala jsem znovu psát a i když se svou tvorbou nejsem vůbec spokojená, alespoň trochu mě to naplňuje.
Ale nechci (i když to asi tak vypadá), aby můj komentář byl o mně. Píšu ho, abys věděla, že tohle rozčarování potká víc lidí. Musíme se s tím nějak vypořádat, dostali jsme se do tak trochu ,,zlomového bodu", kdy se tomu buď postavíme, nebo se necháme pohltit. Tak hodně štěstí! :)

P.S.: Myslím, že člověk, který sepíše takový článek, se skutečně odlišuje, jak ti to ostatní říkávali. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama