Absolutní nula, absolutní nespokojenost.

8. ledna 2018 v 22:11 | Peprmintka |  Myšlenky
Jsem posedlá cizími úspěchy. Přála bych si dokázat tolik věcí, ale nenecházím v sobě ani ždibec odhodlání tak učinit. Občas strávím celé dny u počítače a s melancholickým úsměvem sleduju, jak jiní lidé dokazují to, že bych chtěla dokázat já. Koukám na videa o lidech, kteří se dokázali sami naučit japonsky a užívám si ty jejich štěstím naplněné úsměvy, ve kterých se skrývá zasloužená hrdost na ně samé. Poslouchám jak toho dosáhli, ale nikdy je nenásleduji. Stokrát vyhledám noty na své milované písně, ale přitom se už roky nemám k tomu dát znovu housle pod bradu a začít odznova jako malý capart se základními prstoklady. Fascinuji se cizími malbami, ale neispiruje mě to vytvořit své vlastní. Více čtu cizí deníky než píši své vlastní. Pročítám si archivy cizích blogů, z nichž se každý měsíc sypou desítky článků a přeji si, abych tu po sobě taky něco takto nechala. Abych dokázala vytvořit svůj prostor, kam se lidé budou vracet, protože jim mám co nabídnout. Abych dokázala být člověkem, který má vůbec důvod psát blog. A závidím tolika lidem ten kousek virtuálního prostoru, kterými se prezentují. Závidím recenzantům spolupráce s nakladatelství. Závidím lidem, co nezahodili svůj spisovatelský talent pod lenost. Závidím tak moc. Jsem neschopná realizovat své sny. Potřebuju něco tvořit. Ale jakoby mé umělecké střevo bylo zavázané na uzel. Nebo jako bych si ho zauzlovala sama, abych se s ním nemusela srát. To by totiž bylo moc práce...


Když o sobě veřejně řeknete, že jste k ničemu, obvykle je to alarm pro všechny řiťolíbaly, kteří se naráz okolo natěsnají jako milující pijavice a začnou vás krvelačně přesvědčovat o opaku. Jako by konstruktivně (ač ostře) skritizovat byl hrdelních zločin. Proč tohle nemůžu konstatovat jako holý, sebedestrukcí nezabarvený fakt? Jsem k ničemu. Momentálně. Jsem. K ničemu. Došla jsem k tomu, když jsem si v posledních dnech zrekapitulovala, co se svým životem vlastně dělám. A došla jsem... k ničemu. Nedělám nic, kromě různých forem zabíjení času. Nedělám nic aktivního, konstruktivního, užitečného, ani (psychicky či fyzicky) namáhavého. Flákám školu, většina věcí okolo mi tu leží bez ladu a skladu a především bez použití. Tak strašně se za sebe stydím. Nechci se litovat k slzám. Chci se kritizovat k odhodlání. Fakt, že žiju, není žádný úspěch. Žít umí každý. Naložit s životem...?
Celý život mi lidi říkají, že jsem talentovaná, jiná, zajímavá, vyspělá, inteligentní, intelektuální, intenevímcoještě. Pár z nich mi to tlousklo do hlavy tak náruživě, že jsem se místy cítila jako velkolepé ztělesnění úžasnosti z jiné planety. A já sama jim to strašně dlouho žrala. Chtěla jsem věřit, že jsem něco víc. Že jsem víc sama o sobě, přirozeně, bez nějakého úsilí.Tohle funguje možná v obdoví, kdy se ještě hraje na věk. Na pubertální dobu, kdy vás dospělí můžou srovnávat s vašimi staršími vrstevníky a říkat, jak jste oproti nim jinde. Pak vám skončí pubertální deadline, buch a jste jedna malá sardinka v oceánu plném žraloků. Jako dospělí už naráz tak jedineční nejste. Najednou jste nic. Jste absolutní nula. A nějaký přirozený intelekt vám prostě nestačí. Pokud ti lidi měli alespoň trochu pravdu, tak jsem svůj potenciál naprosto utopila. Fakt je, že přirozeně jsem prostě jen nevypracované hovno. Jen kus tvárné hmoty, ze které nebylo nic vytvořeno.

Neříkám o sobě, že jsem nula protože že nemám ráda, nebo abych si ublížila. Říkám to o sobě právě proto, že se ráda mám a chci si pomoct. Ne všechna negativní slova existují, aby ublížila. Minimálně jednou v životě by měla přijít chvíle, kdy si je sami sobě řekneme, bez známky sebenenávisti a lítosti. A moje chvíle nejspíše nastala právě teď. Jsem absolutní nula. A jsem s tím absolutně nespokojená. A absolutně rozhodnutá to změnit.

,,Yeah it's just a matter of time, honey,
it's just a matter of time..."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 8. ledna 2018 v 23:22 | Reagovat

S dovolením nominuji do výběru, protože znám více demotivovaných lidí jako ty a je to škoda. Snad se konečně nakopneš a začneš žít! :-)

2 pivonenialkohol pivonenialkohol | 8. ledna 2018 v 23:32 | Reagovat

Děvče měla by sis začít věřit nebo začít chlastat

3 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 9. ledna 2018 v 9:07 | Reagovat

Znám to a chtěla jsem psát velmi podobný příspěvek. Před pár lety jsem u psychologa horkotěžko vydolovala jedinou svou pozitivní vlastnost či dovednost. A sice, že umím lyžovat. Dnes vím, že jich je mnohem víc a ty ostatní se prostě učím za pochodu. Když jsem sebevědomí nezískala v dětství, buduju ho postupně az teď.A jde to. Držím i Vám palce.

4 Kocomour Kocomour | Web | 9. ledna 2018 v 14:22 | Reagovat

Přijde mi, že si procházím tím stejným nebo alespoň něčím hodně podobným (akorát asi nejsem schopná to takhle úžasně formulovat do slov).
Šla jsem na výšku plná víry v sama sebe a své schopnosti (protože do mě okolí nahustilo něco podobnýho, co hustí do tebe) a ejhle - ta informatika na mě byla opravdu příliš. Cítila jsem se naprosto hrozně, jako bych byla člověk navíc, co jen zabírá místo, jako bych jen ,,přežívala", a ne žila. Prostě člověk na špatným místě.
Radši jsem z té školy odešla, protože upřímně nevím, kam až by to zašlo. Začala jsem znovu psát a i když se svou tvorbou nejsem vůbec spokojená, alespoň trochu mě to naplňuje.
Ale nechci (i když to asi tak vypadá), aby můj komentář byl o mně. Píšu ho, abys věděla, že tohle rozčarování potká víc lidí. Musíme se s tím nějak vypořádat, dostali jsme se do tak trochu ,,zlomového bodu", kdy se tomu buď postavíme, nebo se necháme pohltit. Tak hodně štěstí! :)

P.S.: Myslím, že člověk, který sepíše takový článek, se skutečně odlišuje, jak ti to ostatní říkávali. ;)

5 Peprmintka Peprmintka | Web | 20. ledna 2018 v 20:29 | Reagovat

[1]: Děkuji, moc si toho vážím. :-)
[2]: Neřekla jsem, že si nevěřím. Ovšem díky za radu, budu ji mít na paměti.
[3]: Cesta k sebevědomí je hodně trnitá. Za sebe musím říct, že ani tak nesbírám sebevědomí jako odhodlání. Nicméně nás nejspíš spojuje jedno - pomoct si můžeme jen a jen samy.
[4]: Právě naopak, dělá mi radost číst něco i o druhých a takhle dlouhý komentář vždy potěší. Ale myslím si, že to uvědomění si vlastní nespokojenosti je první krok k tomu něco změnit. Upřímně doufám, že se ti povede se všemu postavit a dosáhnout svého.
Otázka ovšem je, jestli je to pozitivní odlišnost a jak ovlivní můj život. Někdo si na své odlišnosti založí kariéru a někoho stáhne ke dnu. Každopádně děkuju za ten dodatek. :-)

6 Natt Natt | Web | 3. března 2018 v 10:22 | Reagovat

V jednu chvíli mě až zarazilo, jak moc se s tímto článkem dokáži ztotožnit. Představy o tom, jak moc budu produktivní a jak moc toho udělám jsou nekonečné, zatímco skutečná motivace k nějakým těm činům je absolutně nulová. Což byl také hodně dlouhou dobu můj problém a stále vlastně je - mylné přesvědčení o tom, že jako první musím mít nějakou tu motivaci abych něco mohla vytvořit. A ono to je vlastně přesně naopak. Až při oné aktivitě k nám ta motivace bude přicházet sama. Někdy je sakra těžké se podle toho zařizovat, ale je to jednodušší s tím to mít na paměti.
Upřímně doufám, že se to u tebe zlepší - nebo snad už i zlepšilo - a dosáhneš toho, co chceš, protože z toho, co tu na tvém blogu mohu vidět, potenciál máš a ne malý. A to neříkám jen tak, myslím to naprosto upřímně. Takže nedělej tu stejnou chybu jako já, kdy znuděně budeš čekat, až tě motivace chytne za pačesy a donutí tě něco udělat a rovnou se všech těch věcí co chceš vrhni - i bez ní, ona se nakonec ukáže sama. Hodně štěstí přeji :)

7 alpos alpos | Web | 3. března 2018 v 17:00 | Reagovat

má drahá, seber se azačni něco dělat, něco z toho, co chceš umět a buď na sebe tvrdá, bude to  dlouhá cesta, ale budeš ze sebe mít radost, když to dokážeš. držím palce. Všechno je možné...

8 Atheira Atheira | Web | 4. března 2018 v 8:40 | Reagovat

Na takové to domácí vrzání nemusíš být virtuóz. Na housle jsem začala hrát v pěti letech, přes pubertu jsem s tím pak přestala a vrátila se k tomu až po letech na střední. Ze začátku to byl děs a každý, kdo to slyšel, musel nejspíš dost trpět. Ale hrála jsem denně, čistě proto, že jsem chtěla. Jestli hrát chceš, nevidím důvod, proč to tak neudělat. Řadu věcí jsem vypilovala časem, jiné ne. Mám zlozvyky, které dělám a vím o nich, přesto hraju tak, že se to ostatním dobře poslouchá a mě to baví, dělá radost. Když znovu nezačneš teď, za pár let, kdy už bys mohla být úplně někde jinde a hrát dobře, budeš litovat, že jsi se do toho "tenkrát" nedala a neposunula ses nikam. Proto ti radím, jdi do toho. Nic horšího, než že tě to nechytne, se stát nemůže.
Když ti to nepůjde, budeš to zkoušet tak dlouho, dokud to nepůjde.
Vůbec tak nějak obecně ti radím, začni zkoušet věci, které chceš vyzkoušet. Ve výsledku o nic nejde, maximálně se ti to nepodaří, ale přece pak nechceš litovat, co všechno jsi chtěla vyzkoušet, ale nevyzkoušela...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama