Květenství slibovníkovníku zbytečného.

7. ledna 2018 v 20:06 | Peprmintka |  Myšlenky
Když se zamyslím, většina věcí, kterou děláme, je vlastně hloupá a mnohdy bezúčelná. Kdybych měla přemýšlet čistě racionálně, chladně a logicky, všechny tyhle malicherné lidské návyky bych vystřihla a už nikdy znovu nepoužila a cítila se naráz jaksi... bezchybně? Zní to snadně a tak nelidsky dokonale, až roboticky. Mluvím o zažitých lidských zvyklostech a rituálech, které děláme denodenně, ale ve skutečnosti opakujeme, aniž by přinesly ovoce. Proč? Protože se to tak prostě dělá. Protože jsme jen bytosti, které opakují, co se kdysi naučily. Mluvím o omluvách, které nemohou nic napravit. Mluvím o lítosti, která se od nás mnohdy požaduje, ale v jádru je k ničemu. Mluvím o slibech a předsevzetích, která nikdy(?) nevyplníme. A čím více nad tím přemýšlím, docházím k tomu, že tahle bezúčelnost nás jaksi naplňuje a nemůžeme bez ní fungovat. Že kdybych tohle vše ze sebe vystřihla a používala v chování i mluvě jen věci, které mají význam a které mohou opravdu něco změnit, vyrvala bych ze sebe jakousi citelnost a zdravou naivitu. Zabila bych v sobě kus člověka, kterým bezesporu jsem a vždy chci zůstat.


Vždycky jsem si říkala, že člověk, který chce něco změnit či dokázat, nepotřebuje slibovat. Že slib je jen zosobnění nejistoty, kterou chci vždy zakrýt fakt, že na dosažení svého cíle nejspíš nemám. A přestala jsem slibovat. Protože jsem měla stále větší pocit, že slůvko ,,slibuju" se stává jakousi kletbou, kterou ze sebe vytrhnu vůli své tvrzení vyplnit. Že je to jen malá magická formulka, kterou oblbnu lidi okolo sebe, ale na mne samotnou funguje opačně. Teď to vidím trochu jinak.
Vnímám slib jako určitý rituál nového začátku. Něco jako kafe po ránu. Bezesporu jde zvládnout den i bez něj, ale ten hloupý symbolický šálek kávy dodává dni aspoň maličkou dávku odhodlání. Rozpohybuje ho. Malý odrazový můstek mezi neochotnou mizérií ztrápeného rána a produktivním dnem. Rituál. Rituál je slovo, které mi teď jezdí hlavou sem a tam. Kam se podívám, vidím lidské rituály, na kterých naše osobnosti stojí. Na kterých stojí vše, co děláme. Rituály, které nezbytně potřebujeme a bez kterých bychom neměli tvář. Potřebujeme sliby. Potřebujeme slibovat věci, které někdy nedokážeme splnit. Potřebujeme se snažit a potřebujeme v tom neustále selhávat a věřit, že příště to bude jinak. Protože když sobě i ostatním přestaneme (byť třeba i jen v duchu) slibovat, přestaneme věřit. Vůle se ztratí. Slib je pro mě jasný symbol odhodlání, kterým dáváme najevo, že nám něco není putna. Slib není záruka výsledku. Slib je stvrzení pokusu. A odmítám tvrzení sliby-chyby. Chyba není ve slibech. Chyba se skrývá někde napůl cesty mezi slibem a jeho vyplněním. Selhání je v člověku. V neschopnosti vydržet a dostát svého slova, nikoliv v samotném úmyslu. A jediný zápor slibů je, že se skrze ně ostatní mohou dozvědět o našem selhání. Nebýt slibů, naše omyly zůstanou bezpečně zameteny pod kobereček. Jestly ony nakonec neslouží dobru...

Upouštím tedy od snahy se povýšit nad ostatní, od snahy zahodit tenhle možná velmi primitivní návyk, od arogantní snahy se povýšit nad něco tak přirozeného. Někdy mám pocit, že arogance z mých slov i konání vysloveně kypí, i když nechci. Že mluvím příliš obecně za ostatní, aniž bych brala ohled na výjimky. I když nechci. Že pokaždé, když otevřu hubu, někoho tím urazím. Že každý, kdo čte mé řádky, skřípe zubama v touze mi rozbít hlavu o futra. Možná je tenhle pocit, že každého pobuřuju a každého zajímám jen jakýsi projev přehnané sebelásky a sobeství. Možná jsem jen narcis, protože ve skutečnosti většina lidí má nějakou Peprmintku výsostně na párku, čau pipi.
Jsem člověk, kterého znám na světě nejdéle a pořád si plně nerozumím. Mám pocit, že je se mnou ještě strašně moc práce. Potřebuju si slibovat. Potřebuju si slibovat, že některé věci už nikdy neudělám. Potřebuju si slibovat, že některé věci konečně udělám. Potřebuju si slibovat, že věci, které jsem odložila na zítra, zítra doopravdy udělám. A najít v sobě sílu to skutečně dodržet. Potřebuju si slibovat, že tentokrát u blogování skutečně vydržím, i když jsem už tolikrát své místo zde opustila. Nutkání se zde neustále vracet mi jen jasně alarmuje, že bych odcházet už neměla. Potřebuju si slibovat, že udělám vše proto, abych se sobě mohla podívat v zrcadle do očí a říct si: ,,Jo, Peprmintko, zvládla jsi to." Musím se popohánět. Potřebuju věřit. A jestli jiskřička, která tu víru podnítí, je slib, pak tedy slibuji...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama