Březen 2018

Trvanlivost štěstí.

17. března 2018 v 17:08 | Peprmintka |  Myšlenky
Vše je naráz tak bezcílné. Bezbarvé. Bez nálady a beze smyslu. Vše pomíjí. Veškerá radost se mi zdá jako krutý žert, co mě nutí věřit v lepší zítřek jen proto, aby následující nálož smutku chutnala ještě víc hořce a pateticky. Někdy závidím všem těm lidem, co jsou zoufalí z činů. Zoufalí ze selhání. Zoufalí z konkrétního důvodu. Zoufalí z něčeho, co mají moc napravit. Z něčeho uchopitelného, definovatelného, popsatelného a řešitelného. Bezmála 7 let nedokážu popsat co je špatně a nedokážu to napravit. Nikdy jsem nebyla jedna z těch lidí, co se cítí nějak vyjímečně poeticky za svůj psychický stav. A ani jsem nikdy necítila potřebu svůj stav nějak řešit. Hlavou mi běží všechny ty rady a myšlenky lidí, co se mi mihly životem. Každý se tak občas cítí. Je to normální. Jen chceš být smutná, nebudeš smutná až nebudeš chtít být smutná. Je to jen póza. Jsou horší věci na světě. Vše se změní, až něco dokážeš.

Pruhovaná taška

15. března 2018 v 21:33 | Peprmintka |  Šití
Budu se teď nevinně tvářit a dělat jakože jsem si nekoupila šicí stroj jen protože byl růžový a já neměla kam fláknout kočičí nálepky. Nojo, to jsou ty sliby, že se něčemu začnu věnovat a ono prd. A tak mi stroj doma přes rok ležel a má veškerá snaha o šití ztroskotala někdy mezi nekonečným a beznadějným upravováním napětí spotní niti a chvílí, kdy po zapojení stroje do elektřiny vypadly v celém bytě pojistky. Bravo.

Včera se ve mě cosi hnulo. Asi nějaký zbytek odhodlání či co. Už nějakou tu neděli mi tu leží staré povlečení dosti bizarní barevné kombince, které jsem si za 30Kč ukořistila v sekáči na tu dobu, až se hecku a začnu teda jakože šít s romantickou představou, že by se mi líbilo z něj udělat nějakou netradiční metalovou tašku.
Tak dlouho jsem googlila návody na šití pro blbce, až jsem se prostě nakrkla a spíchla to celé podle sebe. Taška je sice momentálně ve zkušební době, kdy monitoruji, za jak dlouho se samovolně rozpadne jako většina věcí co vyrobím, ale zatím drží jak má. Jsem na svůj začátečnický počin docela hrdá. Jsem naprosto spokojená s tou úchylnou zeleno fialovou divočinou s kombinaci s nášivkou Ensiferum a plackami Cannibal Corpse a Batushky, hihi. Mám ráda jakési proboření módních klišé metalové subkultury - balit se do černých kukel a tvářit se jako umrlec mě už nějak nebere. Ono to šití nakonec není vůbec takový strašák. Barvám zdar!

Výsledek:
Šicí skill +1lvl, +50exp, -5h na učení, taška přidána do inventáře



Anihilace aneb óda na krásu variability, zrůdnosti a metafor

15. března 2018 v 20:08 | Peprmintka |  Filmový deník
Tak se vše zas tak nějak sesmolilo a já skončila se zánětem průdušek pod peřinovou hradbou. Nechodit v maturitním ročníku do školy má dvě výhody. Zaprve, paradoxně mimo školu mám více času na maturitu! Zadruhé, mám dost času se kouknout konečně semtam na nějaký film. Pro dnešní chrchlovo-čajíčkovou seanci jsem si zvolila Annihilation.
Fajn, přiznávám do psí prdele. Na tenhle film jsem byla tak šíleně natěšená, že jsem porušila svou zásadu: první kniha, potom film. A teď jsem z filmu tak příšerně nadšená, že kvůli němu zakládám novou rubriku. Nechci ale tenhle koutek blogu pojímat úplně jako místo pro recenze. Vůbec to nechci vnímat jako recenzi. Necítím se úplně jako někdo s kompetencí hodnotit filmy. Ale na druhou stranu cítím neskutečnou potřebu vyjádřit své nadšení a dojmy z některých kousků, které mě uhranuly. A Annihilation je jedním z nich.

Zrůda pod maskou, pod zrůdou...

11. března 2018 v 0:40 | Peprmintka |  Básně
Kdes můj fantome
v které z hlubin
si drápes duši z těla
v sanatoriu soukromém
archy not mluví
melodie bdělá
- prý že skvost
proč lekáš se své tváře
jak jen bych chtěla
zlíbat tu tvou ohyzdnost
však jen inkoust vsákne
se ti do koutků úst
protančíme
se stranami snáře
a smyčcovým hájem
zahradou rajskou
skrze rty - duší srůst
sic zatracena
neskonale miluji
zrůdnost pod tvou maskou

Chuchvalce.

10. března 2018 v 0:29 | Peprmintka |  Básně
Lepidlo z kůže
kůži z masa
maso z kosti
rozpárej mě, můžeš
však v tělnatém chuchvalci
jen stěží zbyde krása
snad jen odér citu
parfém ctnosti
na kavalci
nuže
pocti mne svým umem
kárat duše
a rozpouštět těla
v láku z tuše
však brzy budem
jen kosti a skruže
zcela nahá krev
ovíjí se studem
rty semkává
ostnatý drát
přesto z nich se line zpěv
tělo samo dál se šatí
rudě
šatí zbitou lící
proč si lhát
němý hněv
ještě jednu pohádku
své malé zrůdě
pak srdce na petlici
po špičkách kráčí nože
pricupitají k tobě
stačí říci
a střepy stelou lože.

Zánik.

10. března 2018 v 0:21 | Peprmintka |  Básně
Hrot
z iluzí slepen
svírám tvé srdce
srdce z žuly
muchlám jej - mrazím
hluboko pod
hodnotu absolutní nuly
předzvěst bolesti
vsťan!
prudce
ti všiji do kůže
nit z mých tepen
nit z neřesti
v krvi příměs tuše
prošívám tkáň
po vzoru souhvězdí
ornament mých
nočních můr
hvězdokupa citu
nic dobrého nevěstí
vše krásné
brzy uhasne
vše krásné
- nešťastné
Nascentes morimur

Puberťácká všeosíračství.

8. března 2018 v 20:27 | Peprmintka |  Myšlenky
Pomalu se mi to krátí. Za takové dva měsíce budu sedět v lavici, orosené litry potu případů předemnou, budu z propadliště informací v mém mozku lovit jakési nesmysly o chemii,jejichž správností si absolutně nebudu jistá a spoléhat na vnitřního autopilota, že za mě odmaturuje, protože být u maturitní zkoušky plně psychicky přítomná by nejspíš doprovázelo vyskočení tepu na čtyřciferné číslo.

Po celé čtyři roky na střední jsem měla strach přijmout svou průměrnost. Vždy jsem (ač ne úplně vědomně) zaujímala postoj, že musím být nejlepší. A když nebudu nejlepší, svět se zhroutí. S příchodem na gymnázium mi došlo, že nejlepší prostě nebudu. Ne vždy a ne ve všem. Nevím, zda to pro někoho bude pochopitelné. Vlastně to není pochopitelné ani pro mě. Ale vždy se jaksi ráda... analyzuji. A když zpětně pohlédnu na těch 8 let, došlo mi, že pro mě bylo snadnější se na vše vykváknout a zaujmout místo toho nejhoršího dobrovolně, než nedobrovolně být jen lehce nadprůměrná. Je lehčí být flákač, který si sám vybere prolézt s odřenýma ušima, než být dříč, který i přes všechno své úsilí zůstane vždy zastíněn ,,těmi lepšími". A tak jsem se proflákala až k maturitě. Amen.

Jak mě potkani zachránili.

4. března 2018 v 13:44 | Peprmintka |  O životě s potkany
Jistou dobu (potažmo většinu svého života) jsem měla problém s organizací času, plněním běžných povinností, disciplínou a zodpovědností sama k sobě i ke všemu ostatnímu. Po nějakém čase mě proud povinností začal strhávat do víru, ze kterého jsem nemohla ven. Naráz nebylo kam cokoliv odkládat, kam utéct. Ale ani to mě nějak z té všeobecné apatie neprobudilo. Spíše ve mě rostl jakýsi... pocit zbytečnosti, nenaplnění a vnitřního neštěstí, které jsem nevěděla jak odstranit.
Koupit si potkany byla spontání záležitost. Ačkoliv jsem si je přála už pár let, nikdy jsem o koupi neuvažovala jako o něčem realizovatelném, co bych doopravdy mohla udělat. Toho dne jsem šla s kamarádkou po městě a ona se mezi řečí zmínila, že jde koupit myš pro hada. A ani nevím jak, prostě ze mě zničehonic vypadlo: ,,Tak já půjdu s tebou, jdu si stejně dnes koupit potkana."

Spatřím tě skrze dno láhve.

4. března 2018 v 11:57 | Peprmintka |  Básně
Zapálím si
jednu přímo z tvých plic
a na chváli ti vrátím dech
vykopu ti do hrudi jámu
a pohřbím se v ní
nastavím ti svůj líc
ale ty ne
ty uhníváš ve svých zdech
polibek, nic?
jen havěť modlí za tebe
v hliněném chrámu
a modla havětí se za mne
hádej, co jsi?
možná nic
možná hemžící se cosi
uvízlé ve spirále prachu
v pachu
pohřebního kvítí
a steřelého sametu
jen dopiji
vykvetu
a pak se vznítím
panenko z kůže a z nití
stále hniješ
a já hniju též
možná z pití
tuším
však ani tupý nůž
neztrácí svůj lesk
smrt ti sluší
smrti sluší černá
mně zas bílé víno
a bílý stesk.

Bezpáteřník bezobratlý.

3. března 2018 v 20:16 | Peprmintka |  Básně
Kostěné květy
kvetou frakturami
opilí jsme
vždy sami
uvnitř i vně
polámaní
odkvetlá kost
zlomená květina
milující most
spálená rodina
mezi žebry sviští dech
ze žeber mříže
pro tepající zrůdu
z ní nikamnevedoucí
kořeny žil
jež nenálezaj půdu
kéž bys zdech
kéž bys žil
jsi přec
uvnitř i vně
strachem zcela vykostěn
jen sám sobě jsoucí
z tvé hlavy
liduprázdný mnohostěn
bezobratlý kolemjdoucí.