Anihilace aneb óda na krásu variability, zrůdnosti a metafor

15. března 2018 v 20:08 | Peprmintka |  Filmový deník
Tak se vše zas tak nějak sesmolilo a já skončila se zánětem průdušek pod peřinovou hradbou. Nechodit v maturitním ročníku do školy má dvě výhody. Zaprve, paradoxně mimo školu mám více času na maturitu! Zadruhé, mám dost času se kouknout konečně semtam na nějaký film. Pro dnešní chrchlovo-čajíčkovou seanci jsem si zvolila Annihilation.
Fajn, přiznávám do psí prdele. Na tenhle film jsem byla tak šíleně natěšená, že jsem porušila svou zásadu: první kniha, potom film. A teď jsem z filmu tak příšerně nadšená, že kvůli němu zakládám novou rubriku. Nechci ale tenhle koutek blogu pojímat úplně jako místo pro recenze. Vůbec to nechci vnímat jako recenzi. Necítím se úplně jako někdo s kompetencí hodnotit filmy. Ale na druhou stranu cítím neskutečnou potřebu vyjádřit své nadšení a dojmy z některých kousků, které mě uhranuly. A Annihilation je jedním z nich.


Na zem spadne kus podivného šutřiska a jak už to se záhadnými vesmírnými šutříky ve sci-fi filmech bývá, zanechají po sobě pěknou paseku. V místě dopadu kosmického tělesa se začne prostor měnit. A nejen prostor samotný, ale také biosféra a každý živý tvor. Záhadná, olejovou duhu připomínající bublina roste, pohlcuje a čeho se tkne, to se začne měnit. Kdo se do ní vypravil, toho už zpět nevyplivla. Tým pěti osamopalovaných vědkyň se pouští do srdce této anomálie s touze přijít bublince na kloub a pokud možno z ní nezcvokatět.

,,It's destroying everything."
,,It's not destroying, it's making something new."

Hned zprvu bych chtěla říci, že osobně tenhle film nepovažuji tak úplně za sci-fi. Notnou část filmu jsem se cítila usazená na prdel kvalitní post-apokalyptickou atmoférou, načuchlou čímsi z hororu a asi bych ani s klasifikací filmu nebyla úplně spokojená, kdybych nepřidala slůvko mysteriózní a psychologický. Celkově nevím kam to šoupnout.

I přes občaně velmi okatou morbiditu a a pěkně napjatou atmosféru musím říct, že na prdel mě ze všeho nejvíce posadila vizuální stránka a hra s variabilitou biologické fikce. Diverzita biosféry, která se ve filmu podařila vytvořit, mi sebrala i ten zbytek vychrchlaného dechu, co mi při nemoci zbyl. Po celou dobu jsem cítila jakési zdešení nad stvořením tak ohavně krásného místa a částečnou touhu stát se jeho součástí. Těšila jsem se na každý další záběr, co za hybridní organismy mi zase předvede. Byla jsem znechucená. Byla jsem okouzlená.

Anihilace má jistě co nabídnou jako science fiction. Ale ještě více má co nabídnout jako psychologický film plný symbolů. Celý děj vnímám jako symbol. Pro mě to byl film o proměnách, o bolesti, o sebedestrukci těla i mysli, o vůli, o boji s nemocí o prohře i o smrti. Anihilace je prostě... mnohorozměrná, nezařaditelná a asi ani ne úplně pochopitelná. Je to jeden z těch filmů, co o sobě neprozdradí vše na prvním rande. Sama za sebe mohu říci, že v něm prostě vidím jednu metaforu za druhou a plně rozumím záporným hodnocením od lidí, co čekali zběsilou střílečku po mutantích monstrech (ač i na to dojde) a po nějakém psychologickém podtextu vůbec nehleděli. Vím jen, že některé scény mi budou ještě dlouho ležet v hlavě, stejně tak jako otevřený konec a teorie o tom jak a o čem vůbec to vlastně celé bylo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama