Jak mě potkani zachránili.

4. března 2018 v 13:44 | Peprmintka |  O životě s potkany
Jistou dobu (potažmo většinu svého života) jsem měla problém s organizací času, plněním běžných povinností, disciplínou a zodpovědností sama k sobě i ke všemu ostatnímu. Po nějakém čase mě proud povinností začal strhávat do víru, ze kterého jsem nemohla ven. Naráz nebylo kam cokoliv odkládat, kam utéct. Ale ani to mě nějak z té všeobecné apatie neprobudilo. Spíše ve mě rostl jakýsi... pocit zbytečnosti, nenaplnění a vnitřního neštěstí, které jsem nevěděla jak odstranit.
Koupit si potkany byla spontání záležitost. Ačkoliv jsem si je přála už pár let, nikdy jsem o koupi neuvažovala jako o něčem realizovatelném, co bych doopravdy mohla udělat. Toho dne jsem šla s kamarádkou po městě a ona se mezi řečí zmínila, že jde koupit myš pro hada. A ani nevím jak, prostě ze mě zničehonic vypadlo: ,,Tak já půjdu s tebou, jdu si stejně dnes koupit potkana."


A už jsem v tom byla. Reálně jsem tušila, že to není dobrý nápad a páchám další nezodpovědnost a pravděpodobně dostanu doma pořádného zjebana, co to tahám domů za hnusnou havěť, jelikož ne každý v těch ocáskatých andílcích nachází zalíbení. Ale v tu chvíli jsem si byla svým činem jistá. Pár minut od svého geniálně nepromyšleného nápadu jsem lepila čumák na terárko s chumlem potkánků, naprosto rozhodnutá si vzít bílého samečka. Ironicky jsem si vybrala černou samičku, hehe. Ačkoliv příliš nedám na jakési mezi nebem a zemí, v tu chvíli jsem měla pocit, že si mě ta mrňavá černá kulička vybrala a přes nějaké vesmírné páky přitáhla k sobě. Má nastávající potkaní princezna se krčila v roku terárka, stranou od zbytku smečky, která spokojeně chrněla na jedné velké kupě. Vypadala jako takový malý vyvrchel a otloukánek (a asociální i vždy zůstala). A zároveň jako jediná se přikutálela se podívat, kdo to tam civí a ve znamení správné sentimentality přitiskla svoji packu přes sklo na moji ruku. V tu chvíli šel zbytek mojí racionality do hader, dojatě jsem otřela slzičku a za chvíli se mnou mrňous s klecí, kilama výstelky a pytlem jídla putoval domů.

Když jsem přišla domů, máma byla v práci. Matčin přítel na mě asi minuta opařeně civěl, načež řekl ,,Matka tě zabije." a dál mu zbyly síly už jen na to rozplývat se nad roztomilostí potkaního ocásku. Výhra na první frontě.
Matku jsem se rozhodla předpřipravit na setkání telefonicky, protože dosud jsem si vlastně nebyla ani trochu jistá, jestli tak trochu nemá fobii s krys a potkanů. Po telefonu jsem se dozvěděla, že si ji nemám přát, až přijde domů a že mě zabije.
Když mati přišla domů, vtrhla mi do pokoje přesně ve chvíli, kdy se mi mrnousek stočil na rameni a spokojeně pochrupkával. Reakce mojí matky, následující: ,,Ježišmarja berušku, sluníčko, ty jsi taková krasavice maličkatá, jak se jmenuješ ty moje malé srdíčko. Podívej jaké máš drobounké tlapičky! Pojď, babička ti dá mrkvičku!" Výhra na druhé frontě.

Svou černou kuličku štěstí jsem se rozhodla pojmenovat Ellen Ripleyová, podle hlavní postavy z Aliena. Což se neukázala jako nejchytřejší nápad, neboť zanedlouho k ní přibyla kamarádka (tentokrát jmenované Padmé Amidala podle Star Wars), nicméně Ellen v ní pravděpodobně rozpoznala svého Vetřelce a jejich vztahy jsou všelijaké.
Mé potkánky si téměř všichni zamilovali. Dokonce lidé, kteří mi předem říkali, že se potkanů bojí a štítí, nakonec skončili s jednou z těch strašidel na rameni a nadšeně se s ními muckali.

Co je však jádro potkana, ke kterému se chci dostat. Potkani mě naučili starosti, důslednosti a zodpovědnosti. Na školu nebo úklid si možná řeknete, že to přece počká do zítřka, vždyť to bude na vaše triko. Ale udělali byste to tomu malému tvorečkovi a nechali ho hladovět? Žíznit? Spát na pročůrané podestýlce? Na to nemám srdce. Odsunula nebo jsem pár akcí a událostí zrušila jen proto, že potkani jsou velmi nároční na péči a společnost a bylo mi prostě líto, aby byli dva dny po sobě zavření v kleci bez možnosti se prolítnout (při pohledu, jakou radost mimo klec mají by je člověk měl nejradši venku pořád).
Největší školou zodpovědnosti jak finanční tak osobní bylo potkaní zdraví. Jak se ukázalo, Ellenka byla skutečně potloukánek první třídy, jelikož měla celý dokousaný ocásek, dvakrát roztrhké ouško a bohužel se jí utvořil po kousancích absces na pacce a na boku. Taková věc vám připomene, že zvíře není jen hračka nebo ozdoba do bytu, ale tvor, který potřebuje péči, bez ohledu na svou velikost.
Následovaly opakované návštěvy veteriny, každodenní nahřívání abscesu, opakované vymačkávání hnisu z abscesu o velikosti třešně, čištění otevřené rány desinfekcí a neustálé strachování o výslednou délku života, jelikož se abscesy i nadále vracejí. Jestli zvíře nemůžete zanedbávat, tuplem už nemůžete přehlédnou ani jediný den zvíře nemocné. Pokud mu chete ulevit, neuděláte to. Pokud opravdu milujete zvířata, neuděláte to.
Potkani vyžadují pevný režim a spoustu sterotypních starostí. A čím déle je mám, tím raděj to pro ně dělám. I když jsou to mrňavá zvířátka, která nežijí dlouho, změnili můj život, přes všechny starosti přinesli neskutečně mnoho radosti a i když tu se mnou nebudou celý svůj život, já tu pro ně mohu být celý jejich život. Žiju s dobrým pocitem, že moje dvě potkaní holky neskončí jako potrava pro hady. Žiju s pocitem, že Ellenka neumře na sepsi organismu kvůli prasklému abcesu. A žiju s pocitem naplnění, když vidím jak šťastná, akční, zvědavá, přítulná a inteligentní zvířátka doma mám. Vnesli mi do života smysl, odhodlání a řežim. Zatočili s mou ledabylostí a leností a nahradili ji radostí z toho, že mohu něco dělat. A ta radost se přenesla i do dalších aspektů života, pomohla mi hodně změnit. Díky dvěma roztokošným ocáskům...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Atheira Atheira | Web | 4. března 2018 v 17:37 | Reagovat

Potkani jsou dokonalá stvoření. Jen to jejich chatrné zdraví a krátký život je těžké zvládnout.
Měla jsem Sheldona, ten byl první, pak přibyl Robin s Batmanem. (Taky parádní jména, já vím :)D
Sheldonův odchod jsem nesla strašně špatně, i přesto jsem byla přesvědčená, že potkany budu mít i nadále. Dva měsíce potom jsem si pořídila štěně. Že s Batmanem a Robinem vyrostla, snesly se v pohodě, Batman si ji srovnal... Ale malé už bych k ní nepořídila, i když nedopatřením, mohla by jim ublížit, a jelikož jsem byla zvyklá, že Sheldon žil úplně volně a Batman s Robinem byli puštění také velmi často, nepřijde mi správné, aby potkani byli jen v kleci, i když třeba veliké.
Mám ale i nadále tři myšky. I když to nejsou potkyši, jsou taky moc fajn. Kdysi jsem jich mívala mnohem víc, ale pes zblajzne strašně moc času, tak musím myslet taky trochu rozumně.

2 Lucka Lucka | E-mail | Web | 6. března 2018 v 7:19 | Reagovat

Takhle na fotce jsou moc hezoučké, ale na druhou stranu si myslím, že já bych je doma mít nemohla... Tak nějak pořád je to myška a ty zrovna nemusím, i když myška domácí je taky rozdíl, no. Nevím, je to složité. :-) Ale jak i ty píšeš, že spousta lidí si je oblíbilo, třeba bych nebyla jiná... :-)

3 Eleanor Eleanor | 6. března 2018 v 13:12 | Reagovat

To je krasavice! Potkana jsem si taky kdysi chtěla pořídit, ale moji rodičové nebyli tolik vlídní... Nakonec mi zvířátka dovolil až manžel a to kočky. Souhlasím, že mazlíček donutí člověka mít režim a být důsledný. Kdo by svého adoptovaného drobka nemiloval... Na druhou stranu nevím, jak u tebe, ale já měla další prokrastinační výmluvu, proč odsunout učení - mé kočky mě potřebují! :D

4 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 6. března 2018 v 23:41 | Reagovat

Chlupatá malá kulička s ocáskem,
oáza klidu a rozumu,
svítí inteligentníma očkama,
čumáček zvedá,
a zvědavě šmějdí kolem.
Ač ruce zdrápané,
přec něžnost té bytosti
za vše stojí.
Za všechno,
za cokoliv...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama