Trvanlivost štěstí.

17. března 2018 v 17:08 | Peprmintka |  Myšlenky
Vše je naráz tak bezcílné. Bezbarvé. Bez nálady a beze smyslu. Vše pomíjí. Veškerá radost se mi zdá jako krutý žert, co mě nutí věřit v lepší zítřek jen proto, aby následující nálož smutku chutnala ještě víc hořce a pateticky. Někdy závidím všem těm lidem, co jsou zoufalí z činů. Zoufalí ze selhání. Zoufalí z konkrétního důvodu. Zoufalí z něčeho, co mají moc napravit. Z něčeho uchopitelného, definovatelného, popsatelného a řešitelného. Bezmála 7 let nedokážu popsat co je špatně a nedokážu to napravit. Nikdy jsem nebyla jedna z těch lidí, co se cítí nějak vyjímečně poeticky za svůj psychický stav. A ani jsem nikdy necítila potřebu svůj stav nějak řešit. Hlavou mi běží všechny ty rady a myšlenky lidí, co se mi mihly životem. Každý se tak občas cítí. Je to normální. Jen chceš být smutná, nebudeš smutná až nebudeš chtít být smutná. Je to jen póza. Jsou horší věci na světě. Vše se změní, až něco dokážeš.


Nic se nezměnilo. A nemohu říct, že necítím radost a odhodlání a všechny tyhle pozitivní a motivační pohnutky. Zas takový tragéd nejsem. Cítím. Jen se vždy dostanu do bodu, kdy cítím zbytečnost a netrvanlivost těch pocitů. Je jedno jak moc jsem šťastná, pořád zůstávám nešťastná. Necítím se doma, necítím se ve správném čase a na správném místě, necítím se ve své kůži. Vše je odsouzeno ke smrti. Vše je odsouzeno k zániku. Vše je odsouzeno stát se vzpomínkou. A všechny vzpomínky jsou odsouzeny k zapomnění. A někde uprostřed toho jsem já, snažící se vyplnit prostor mezi vším tím zánikem něčím příjemným. Jako všichni lidi. Proč to všem ostatním jde tak jednoduše?
Občas chci dělat tolik věcí, že nevím co dělat první. Cítím jen to tikání času. Všímám si, jak rychle se teď střídají dny a noci a dny a noci a jak vše co udělám se stává minulostí až příliš rychle a já se v tom víru času nestačím ani rozhlédnout. Někdy se mi zdá, že vnímám svět až moc abstraktně a to mi brání být šťastná. Někdy nedokážu v životě vidět tu pomyslnou kaskádu úloh a výzev a povinností, které buď končí úspěchem nebo selháním. Nedokážu tu běžná úkony vnímat jako důležité. Někdy mám pocit, že všechna ta nepsaná pravidla života nemohu nikdy naplnit. Neumím být praktická, neumím být tolik reálná, neumím být věcná a chladně logická. Ostatní to pasují na nezodpovědnost. Nedokážu se hnout. Cítím se směšně, když si uvědomím, že já jsem výsledek evoluce. Já jsem ta vítězná spermie. Celé ty miliony let se lidský mozek vyvíjel, jen aby přemýšlel nad zbytečností své vlastní existence. Aby přemýšlel nad nemožnosti dosáhnout štěstí. Jsem tak chladná, nebo naopak přecitlivělá?
(Proč se za tyhle myšlenky cítím tak strašně provinile?)

,,Pour à jamais en être libéré
Et rejoins le monde d'où tu viens."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 17. března 2018 v 20:24 | Reagovat

Chci si s tebou hrát! :)

2 Peprmintka Peprmintka | Web | 17. března 2018 v 21:17 | Reagovat

Ale já s tebou ne.

3 stuprum stuprum | Web | 17. března 2018 v 21:57 | Reagovat

[2]: Tak to si hrát nebudem, budem si jen povídat.

4 Erin Walentine Sammael Erin Walentine Sammael | Web | 19. března 2018 v 17:42 | Reagovat

Zajimava myslenka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama