Zvol si svou zbraň.

2. března 2018 v 21:05 | Peprmintka |  Myšlenky
Je zvláštní, jak se téma týdne občas umí vyskytnou v právě příhodnou chvíli. Po jistou dobu jsem tenhle koutek tak trochu zazdila. Pamatuju si na dobu, kdy byl kus virtuální pavučiny pro mě dokonalým a nejbezpečnějším hnízdištěm a za ty roky jsem blogových přístřešků vystřídala opravdu hodně. Byť jsem si nebyla jistá svou identitou a místem v reálném světě, vždy jsem měla jistotu, kdo jsem zde. A vždy jsem tu byla nešťastně šťastná a šťastně nešťastná. Nikdy jsem se nebála nehlasně promluvit v písmenech - vypárat stehy a odkrýt kus sebe. Když jsem pročítala své staré články, mívala jsem takový radostný pocit, jako by kartograf právě zmapoval dosud neobjevený ostrov. Povedlo se mi určit souřadnice některých pocitů a zmapovat své srdce. Rýpat se v jeho zemině, zkoumat jeho reliéfy, které čas utvořil. Svým způsobem jsem tou dobou byla v rovnováze sama se sebou. Poté... ráda bych řekla, že se misky vah převážily. Ale popsala bych to spíše jako zrezivění a rozpad celých vah od základu. Smetlo to mě. A smetlo to i mou přítomnost zde. Pocítila jsem šílené nutkání tu po sobě zamést stopy. Možná protože ve chvíli, kdy jsem pochopila své reálné já, mé zdejší se s ním už neslučovalo a neměla jsem ho čím nadále živit. A teď... si už nepřipadám tak sdílná jako dřív. Jak mám ale psát, když se neustále kontroluju. Má kontrolované a nespontání psaní vůbec smysl? Vím jen, že psát chci. Potřebuju psát.


Cítím se bez psaní jako ryba na suchu. Připadám si přesně jako to studenokrevné zvíře, které bez vody naprázdno mlaská hubou v panické snaze se nadechnout a zachránit se. Stejně tak já se cítím, když donekonečně cvakám propiskou a přemýšlím, o čem, jak a jestli vůbec psát. A nic. Sucho. Prázdný list.
Chybí mi psaní. Vždy bývalo mou součástí, ať je ,,psát" myšleno jakkoli. Chybí mi psaní básní. Chybí mi notes u postele, připravený pozřít všechny dojmy z právě prožitých snů. Chybí mi zběsilé psaní zápisů škrabopisem z dob, kdy jsem milovala školu a nechtěla jsem si nechat ujít jedinou znalost. Chybí mi větší kontakt s deníkem a časy, kdy jednotlivé zápisy mezi sebou neměly měsíční intervaly. Chybí mi i tajné posílání vzkazíku s kamarády na základní škole. Chybí mi popůlnoční hodiny, protkané zvukem tichého cvakání kláves a obličej osvětlený světlem monitoru. Chybí mi mé zbraně. Chybí mi tužka, chybí mi plnící pero, chybí mi i ten seříznutý černý brk v inkoustu. Chybí mi ta jistota se svou zbraní a chybí mi pocit vítězství v podobě textu. Cítím se jako bojovník, jenž má plnou výstroj, ale nikdy s ní pořádně do boje nevyrazil a cítí výčitky, kdykoliv na ni pohlédne. Chybí mi psaní jako samotný akt pohybu rykou. Chybí mi ten proces a namáhání mysli a chybí mi i konečný výsledek. Protože jsem v tom viděla svůj smysl, svoji přednost, své uvolnění a svůj sen. A cítím nutkání proti tomu stesku a pocitu nenaplnění zbrojit a vybojovat si příjemnější pocity a úspěch. Jakou pro to zvolit zbraň?

Zvoj si svou zbraň! Tužka.
Kam až mi paměť sahá, tužka byla jaksi mou první ,,zbraní". Byla to právě tužka, kterou jsem poprvé držela v rukou s jasným záměrem něco cíleně vytvořit. Tužka ve znamení nejistoty. Stačí vygumovat a myšlenky zmizí. Tužka je pro mě symbol nejistého začátku, který je nutný pro slibný konec. Tužka je pro mě symbol toho, že psaní příběhů narozdíl od psaní deníku vyžaduje preciznost, úpravy a trpělivost. Proměny a změny a mazání a nové psaní a další mazání a pořád dokola. Volím si tužku, protože pro mě znamená trpělivost, pečlivost a smysl pro perfekci. Výdrž. Symbolizuje čas a usílí, protože příběhy nespadnou samy dokonale zformulované z nebe ve stejném momentě jako inspirace a prvotní chuť psát.

Zvol si svou zbraň! Zvýrazňovače.
Možná si alespoň jeden človíček vzpomene na článek, který jsem tu nějaký ten měsíc zpět utrousila. O své dosavadní apatii, nicnedělání, rezignaci a absenci potřeby s tím něco dělat. Od té doby se mi podařilo hodně změnit. Jednou z věcí, které teď věňuji většinu svých sil, je škola. Ačkoliv jsem pobrala víc zodpovědnosti ke škole za poslední měsíc, než za celou dobu na střední, stále nemám vyhráno. Přesto jako symbol boje s tsunami informací volím jako svou zbaň zvýrazňovače, které nutně při studiu používám. Pro připomenutí, že psaní nemusí mít v mém životě roli pouze v tvůrčí sféře. Že nestačí jen výdej, ale i příjem. Jak důležité je poznamenávat, nezapomínat a poznávat.

Zvol si svou zbraň! Propiska.
Odjakživa jsem příběhy raději psávala ručně než do počítače. Přepisovala jsem je až v samotném konci, pokud jsem se s ním chtěla dělit. Většina mých příběhů ztroskotala na hlubší promyšlenosti příběhu. Vždy pro mne bylo snadné vymyslet svět a stát se jeho součástí, ale nedokázala jsem do něj zasadit příběh a zápletky. Alespoň od jisté doby ne. Možná je na vině přehaná sebekritika, možná nějaké tvůrčí zakrnění. Vím jen, že psát mi nešlo. Jako bych slova měla na jazyku, ale nedokázala je přenést na světlo světa. Vždy jsem si přála napsat knihu. Možná snad i s tónem podprůměrnosti a dětinskosti. Ale dokážu si představit ten pocit uspokojení, kdyby se mi to povedlo. Volím tedy svou nejmilejší zbraň, propisku. Bez ní je pro mě tvůrčí psaní nemožné. A bez tvůrčího psaní ze mě zůstane jen kreatura s hrstí nesplněných snů, zklamaná sama ze sebe.

Zvol si svou zbraň! Klávesnice.
Poslední volbu zbraně k vlastní seberealizaci pro mě představuje klávesnice a možnost promlouvat do prázdna a k někomu zároveň. Ačkoliv úplně nepatřím mezi ty lidi, co mají potřebu každý den napsat článek o tom, kolik kuliček pepře u oběda vytáhli ze svého guláše, jakási veřejná promluva, sdílení a možnost čtení odezvy mi chybí. Chybí mi i jakési to příslušenství v jakési blogerské komunitě. Stýská se mi o po psaní bez jakéhosi strachu, že bude má identita odhalena. Spojení dvou světů, ve kterých učinkuji. Nevím, jestli mě více děsí představa, že internetoví lidé zjistí, kdo jsem ve skutečnosti, nebo lidé z mého okolí objevují mou identitu zde. Nejspíše to druhé. Když jsem psávala recenze na knihy, vždy jsem na ně na internetu byla hrdá. Mívaly kladné odezvy, dokázala jsem lidi nálakat. Ale při představě, jak někdo z mého okolí čte, jak tak trochu kýčovitě mluvím k obecenstvu čtenářů a píšu své amatérské a laické dojmy z knih, se mi vždy udělalo jaksi nevolno. Vždy jsem se před známými za blogování styděla. A nakonec se ho vzdala.
A nejspíše to setkání svých já nakonec sama uskutečním a prozradím se, přijde ta potřeba se přihlásít: ,,Héj, to jsem já!". Protože ta bilokace, přítomnost ve dvou zdánlivě stejných osobách a sférách reality, obou jinak otevřených, po chvíli leze na palici. Budu mít chuť se tu ztotožnit od hloupé herní přezdívky sama se sebou. Ale zatím se na to necítím. Volím klávesnici, abych to dé doby ani jednu ze svých já se udusila a tohle virtuální místo nelehlo popelem.


A co je vaší zbraní?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama